Jdi na obsah Jdi na menu

Pouštní otcové

 

  Během více než tisíciletého vývoje antické literatury došlo vlastně k vytvoření téměř všech literárních druhů. O jednom z nich, který vznikl na sklonku antického světa – ve 3. století po Kr., jste se ale určitě neučili a jsou tzv. Apoftegmata – Co to je? Moudrosti pouštních otců – Jakési náboženské aforismy, postřehy a rady. Jejich Ústřední téma – Humorné a moudré postřehy ze života ve víře a boj s pokušením. Př. „Několik pouštních otců vyprávělo jistému starci, že se jeden z nich vydal příliš daleko na jih do pouště a že ho tam snědli lidožrouti. Ve snaze nějak je potěšit jim stařec odpověděl: „Když už se nedá říci nic jiného, tak aspoň to, že ti divoši díky němu poprvé okusili, jak chutná naše náboženství.“
 
    Pouštní mniši znali velice dobře mechanismy lidské psychiky a cesty, kterými se člověk snaží ovládnout lidské myšlenky, nálady a vášně. Do dnes občas někomu řekneme: „Co to dnes do tebe vjelo?“ Nemyslíme tím sice nějakého démona, ale spíše nějakou vášeň. Pouštní mniši hovoří o mechanismu pokušení, jako o nepřátelském vojsku, které útočí na opevněné město a prochází těmito fázemi:
1. Letmá sugesce – Démon pokušení se objeví jen tak náhodou … podnět
2. Obležení – člověk vede s démonem vnitřní dialog
3. Boj – není-li nepřítel odražen, usadí se natolik v lidské myslí, že již nechce pryč
4. Průlom – souhlasíme s démonem a on se hrne do města naší duše
5. Okupace – člověk začne s démonem kolaborovat, poklesek se opakuje a stává se zvykem
 
   Co si s takovým pokušením počít – právě na to hledali mniši pouště odpověď? 
1. Říkali, že se nemusíme svých emocí bát a máme zachovat klid: „Přineste mi Bibli!“ nařizoval představený jednoho kláštera. „Přeji si, aby ten mladík, když nastupuje novou životní dráhu jako novic v našem klášteře, složil přísahu na bibli.“ „Bohužel otče“, pravil jeden pouštní mnich, „naši jedinou bibli sežral pes.“ „Nedá se nic dělat, tak mi přineste toho psa.“ Říká představený.
2. Máme být obezřetní, abychom nepropadli pýše: Jistý poustevník řekl bohatému člověku, který měl ve městě vlivné postavení: „Můžeš být stále mocnější, ale nikdy nesedneš výš, než tvůj zadek.“ Proti pýše je lékem především pravda, tedy sebepoznání. Proto říká pouštní otec Antonín: „Čím více se znám, tím mám radši svého psa.“
3. Máme si občas něco odříci, abychom byli odolní vůči pokušení: Jeden poustevník říkával: „Dáte-li prasatům i bratřím to, co chtějí, budete mít dobrá prasata, ale špatné bratry.
 
   Ať tedy nejsme vůči pokušení naplněni strachem, přesto ale jsme obezřetní a to právě proto, že máme zkušenost s tím, že si dokážeme něco odepřít.